"Ráda bych se podělila se čtenářkami o svůj příběh," začíná své vyprávění čtenářka Míša. "Věřím tomu, že podobných případů je v ČR hodně a můj není jediný. A možná tím někomu pomůžu."
Jako každé dítě jsem trávila občas víkendy u babičky a dědy. Ráda jsem jezdila na víkendy hlavně k prarodičům z taťkovi strany, protože jsem byla jsem jedna z pěti sestřenic, které k nim jezdily. Když se nás tam sešlo víc, bylo to vždycky velká zábava.
Tedy do jisté míry. Na víkendech u prarodičů totiž nebylo tak zábavné úplně všechno. Když na to teď vzpomínám, asi se to dělo odjakživa. Jen mi to prostě nepřišlo. V naší rodině je normální, že když jsem k prarodičům přijela, dala jsem jim pusu na uvítanou. Stejně tak když jsem odjížděla, nebo když jsem šla spát.
Až později jsem si začala uvědomovat, že to, že mi děda strká jazyk do pusy a osahává mě, asi není normální. Vždycky, když byla babička v nedohlednu, nebo šla vyvenčit pejska, vzal si mě na klín a sahal si mezi nohy. Brala jsem to jako normální věc, ale až teď si uvědomuju, že to normální nebylo ani v nejmenším.
V tu chvíli jsem ztratila veškerou naději, že by mě někdo mohl pochopit, pomoct mi. Přestala jsem bojovat. A to byla největší chyba, nechala jsem to zajít dál.
Babička s dědou si koupily počítač a umístily ho do malého pokojíčku na půdě, kam se šlo po schodech z obýváku. Oni ho nepotřebovali, koupili ho spíš kvůli nám.
Jako každé dítě jsem na něm i já trávila dost času, takže bylo fajn, že i o víkendu u babičky a dědy jsem mohla být online. Hrála jsem hry, nebo jsme si volaly po skypu s kamarádkou. Jenže ani to často dědu neodradilo. Přišel za mnou na půdu a donutil mě hovor ukončit, nebo ho prostě ignoroval.
Sedl si na židli, mě si postavil před sebe a stáhnul mi kalhoty i kalhotky. Věděla jsem, co bude následovat. Sehnul se a začal mi to "dělat" pusou. A já místo toho, abych něco řekla, jsem jen mlčky trpěla.
Někdy dokonce zašel tak daleko, že si vzal mou ruku, strčil si ji do kalhot a začal se mou rukou uspokojovat. A já pořád nic neřekla.
Později jsem si začala vymýšlet výmluvy, proč nemůžu přijet. Jednou to bylo moc domácích úkolů, podruhé oslava kamarádky. Ze spousty víkendů u nich jsem se nějak vymluvila, jenže se blížily prázdniny, a tím i moje noční můra.
Každé prázdniny jsem k nim jezdila na celý týden. Když jsem si ale představila, kolik okamžiků s dědou by mě čekalo, prostě jsem se vzepřela a nejela. Těžko říct, že to naši respektovali. Pochybuji, že by něco tušili, spíš si řekli, že se mnou cloumá puberta, a že to přejde a zas začnu k babičce a dědovi jezdit.
Spletli se. Od té doby k nim jezdím jenom s rodiči na návštěvu.Nikdy už bych tam nezůstala přes noc.
Teď je mi 14 let a mám kluka, kterého moc miluju. Ví o všem, co se mi stalo, a proto na mě v ničem nespěchá a ve všem mě podporuje. S tou sestřenkou se vídám hodně, jsme hodně dobré kamarádky. Nevím, jestli si to ještě pamatuje, ale ani to nechci vědět. Nevěřila mi tehdy, nevěřila by ani dnes.
Nikdo kromě mého kluka a jedné mé kamarádky to neví… Třeba se za to jednou přestanu stydět a řeknu to nahlas.
Ale víte, čeho se teď nejvíc bojím? Že to teď moje malé sestřenice zažívají taky. Třeba taky trpí a mlčí, stejně jako jsem to udělala já.
Lituju toho, že jsem to nikomu neřekla, že jsem si neřekla o pomoc. A tak vám říkám, pokud se něco takového děje i vám, nemlčte. Řekněte si o pomoc, jinak si budete celý život vyčítat, že všechno mohlo být jinak.