Zažít na vlastní kůži šikanu určitě nechce nikdo z nás. Lenka ji zažila. Posměch spolužáků si ovšem nevysloužila kvůli sobě, ale kvůli své sestře na vozíku. Kam až může zajít šikana?
Narodila jsem se se svojí sestrou, dvojčetem, předčasně, a díky tomu zůstala má sestra na vozíku s mentálním postižením. Já sama jsem z toho vyvázla dobře. Mám jen lehké následky a dnes by na mě nikdo nic nepoznal.
Naše rodiče pro nás dělali, co mohli. Začali stavět bezbariérový dům, kde bude pro sestru jednoduší se pohybovat. Mamka s námi oběma několikrát denně cvičila, jezdila s námi do lázní, do Prahy na speciální rehabilitace…
V pěti letech jsme byly na operaci nohou. Já jedné, sestra obou. Já postupně přestala kulhat a od té doby už nikdo nepoznal, že je na mě něco jiné. Pro sestru to také byla výrazná změna k lepšímu, i když určitý handicap jí zůstal i nadále. Díky operaci mohla ale sestra začít chodit alespoň o chodítku (speciální pomůcka).
Do školy jsem nastoupila v sedmi letech. Jenže jsem s učením měla problémy, hlavně se čtením a paním. Ve druhé třídě mě poslali do pedagogicko-psychologické poradny, kde zjistili, že mám dyslexii a dysgrafii. Naštěstí se v naší škole otvírala „speciální“ třída právě pro takovéto děti jako já. Mělo nás tam být jenom třináct, a učitelé se nám tím pádem mohli více věnovat. Já se tenkrát vyloženě těšila, až tam nastoupím. Všichni mi říkali, že tam mi půjde učení lépe, že se látka bude brát pomaleji, ale že jinak budeme brát všechno, co normálně, takže člověk nebude nijak ochuzen a ve srovnání s „normálními“ žáky znevýhodněn třeba později u přijímaček na střední.
Tak jsem nastoupila do třetí třídy. Všechny děti kromě mě a třech dalších přešly z jiných škol ve městě, a tak jsem skoro nikoho neznala. A ony také neznaly mne. Jenže se všichni brzo dozvěděli, že je moje sestra na vozíčku a chodí do „zvláštní“ školy. Začali mě šikanovat. Nebili mě, ale uráželi slovně. Říkali o mně, že mám AIDS, že kdo se mne dotkne, bude postižený, a podobně.
Neměla jsem ve třídě žádné kamarády, a tak jsem si brzo zvykla na samotu. Později jsem si přeci jen jednu kamarádku našla. Dívku, která také ve třídě nebyla zrovna oblíbená. Tak jsme na to byly alespoň dvě a jedna jak druhá jsme byly rády, že se s námi někdo baví.
Ve čtvrté třídě k nám přišly nové děti a asi v polovině roku jeden kluk. Učitelka ho posadila vedle mě, že jsem hodná a milá a pomůžu mu vžít se do nového prostředí. Jenže hoch se rychle rozkoukal a asi po týdnu mě začal mlátit a šikanu ve třídě začal řídit on. Já to všechno řekla doma mamce a ta došla do školy za učitelkou. Učitelka byla hodná a já jí měla ráda. Přesadila mě do samostatné lavice před tabuli, kde jsem se mohla soustředit na vyučování.
Myslela jsem si, že to bude konec a že si mě přestane on i ostatní všímat. Jednou mě ale dva kluci z naší třídy potkali ve městě, kde jsem byla s mamkou a sestrou, kterou jsem tlačila před sebou. Druhý den ve škole o velké přestávce jsem šla na záchod, a když jsem se vrátila do třídy, všichni seděli kolem těch dvou hochů, co mě potkali den před tím se sestrou, a všem vyprávěli, jaká je hrozná a hnusná. Doplňovali to nechutnými scénkami, parodovali ji a ztrapňovali i mne. Já jsem se na to nevydržela dívat a poslouchat pobavený smích spolužáků. Práskla jsem dveřmi od třídy a utekla jsem na záchod se vybrečet.
Brala jsem to jako největší potupu, které jsem mohla být vystavena. Cítila jsem se hrozně. Uráželi mojí milovanou sestru! Kdyby uráželi mě, asi by mě to tolik nebolelo. Ale proč ji! Vždyť ona za to nemůže! Dodnes mě v očích pálí slzy, když si na to vzpomenu! Ta bolest je pořád stejná!
Postupem času jsem si na slovní urážky zvykla a ignorovala jsem je. Vždy jsem se soustředila na svoje věci a to, co se mě jakoby netýkalo, pouštěla z hlavy. Kluci stárli a snad i moudřeli a kluk, který byl hlavním vůdcem šikany, odešel na jinou školu. Postupem času je přestalo bavit mě urážet, když jsem si z toho nic nedělala. Ve třídě zavládl klid a víc se se mnou začínali bavit. A když jsme v deváté třídě odcházeli, nebylo to zrovna ideální, ale po šikaně nebyly žádné stopy.
Teď chodí druhým rohem na střední školu. Ani tady není tak ideální třída, jak jsem si představovala, ale už tu mám více kamarádů a jsem tu určitě šťastnější. Když potkám někoho ze základky, tak mě pozdraví a usměje se. :-) Po šikaně žádné stopy.
Nikdy ale nezapomenu, jak mne šikanovali kvůli sestře. Ale jedno vím určitě: Svoji setru mám nadevše ráda, ať je jakákoli. Nikdy ji neopustím a vždycky ji budu bránit. Díky ní mám život takový, a ne jiný. Nikdy nezjistím, jaký by byl můj život, kdybychom se narodily zdravé, ale zjišťovat to, nemá cenu. On už jiný nebude!